Diagnóza blázen aneb stigmatizace duševně nemocných I.

Blázen. Šílenec. Magor. Cvok. Existuje spousta hanlivých výrazů pro lidi s psychickým onemocněním. Ve společnosti totiž stále přetrvává odsouzení takových lidí a také panuje celá řada mýtů, které často ještě přiživuje zobrazení psychických chorob v popkultuře.

I když se mnoha neziskovým organizacím (za všechny třeba jmenuji Práh nebo Narovinu) daří postupně toto téma otevírat a mýty bořit, stále je co zlepšovat. Po tom, co se objevilo diskuzi pod mým nedávným článkem, jsem se rozhodla toto téma naťuknout i já.

Psychické onemocnění totiž není něco, za co by se lidé měli stydět a co by měli skrývat. Stejně jako se nestydíme za chřipku nebo zlomenou ruku.

Co je to vlastně duševní nemoc?

Skvělá otázka – na niž neexistuje jednoznačná odpověď. Duševní nemoc se obvykle definuje jako opak duševního zdraví. Šalamounské řešení, což? Zdraví obecně je definováno jako „požitek z úplné pohody společenské, duševní a tělesné, nikoli jen nepřítomnost nemoci nebo poruchy„. Požitek pohody je nicméně velmi subjektivním měřítkem a po celou historii psychiatrie tak existuje snaha o objektivní „změření“.

Proto se někdy psychická nemoc popisuje jako opak normálního stavu mysli, něco nenormálního, patologického. Nicméně i tohle vysvětlení pokulhává, neboť co je normální se v průběhu času neustále mění. Před několika desetiletími byla za nemoc považována třeba levorukost nebo homosexualita – přičemž dnes už chápeme, že tyto lidi opravdu není potřeba léčit (a není to vlastně ani možné).

Zatímco určit tělesné zdraví (a tedy i jakousi normu) je poměrně snadné (třeba že máte běžnou tělesnou teplotu a nic vás nebolí), u zdraví duševního je to zapeklitá věc. Podle jednoho výzkumu prý dokonce nejrealističtěji vnímají svět lidé trpící těžkou depresí – a teď babo (nebo psychiatře) raď…

Zdravý nemocný

Ona i celá diagnostika psychických poruch je složitý oříšek. Neexistuje žádný virus deprese nebo bakterie přenášející schizofrenii. A tak se psychiatři a psychologové musí spoléhat jen na to, co jim řekne sám pacient, na pozorování jeho chování a analýzu jeho přemýšlení pomocí různých cvičení nebo dotazníků. A chybovost stanovených diagnóz není úplně malá.

To ostatně potvrdil již v roce 1972 slavný Rosenhamův experiment. V něm se zcela zdraví lidé dostavili k psychiatrovi a uvedli, že slyší vnitřní hlas, který jim říká „prázdný“, „dutý“ a „buch“. Nic víc. Jen na základě toho byli umístěni do léčebny s diagnózou schizofrenie a i když okamžitě poté okamžitě řekli, že jsou součástí experimentu a všechno si vymysleli, lékaři to vyhodnotili jako blud a další příznak nemoci a dál je „léčili“.

Tento (a další podobné experimenty) poukázaly na velkou problematičnost psychiatrie, kterou je velká míra subjektivity a tzv. tunelové vidění, kdy po onálepkování pacienta diagnózou je na něj nahlíženo vždy jen optikou této diagnózy.

Přesně určit hranici mezi normálností a „šílenstvím“ je velmi obtížné, ne-li nemožné.  Duševních poruch navíc neustále přibývá a klasifikace je stále komplexnější. Na počátku 20.století lékaři popisovali jen několik desítek různých duševních onemocnění, v současnosti jich Diagnostický a statistický manuál duševních poruch uvádí téměř 400.

Jak vypadá duševně nemocný člověk?

Z filmů a seriálů máme zažité určité stereotypní představy. Ječící a svíjející šílenec ve svěrací kazajce. Pro sebe mumlající osoba s prázdnýma očima. Jenomže takhle vypadá jen naprosté minimum případů.

Většinu lidí s psychickým onemocněním vůbec nepoznáte.

Pravděpodobně s vámi jel někdo takový ráno tramvají. Nakupoval vedle vás v supermarketu. Obsluhoval vás u benzínky. Nebo je dokonce vaším blízkým kamarádem.

Nádherně to vystihuje tohle video sdružení Na rovinu.

S nějakou duševní poruchou se v České republice ročně léčí asi 650 000 lidí (data jsou z roku 2016). Odhaduje se, že různě závažnou formou psychických onemocnění trpí až 20% lidí. Každý pátý člověk. Mnoho z nich však mimo jiné i kvůli stigmatizaci (a to často i od zdravotníků) nevyhledá odbornou pomoc.

>DRUHÁ ČÁST<