Domácí násilí otevřeně IV. – Cesta ven

Tuto sérii článků jsem původně napsala pro svůj osobní blog lumenn.cz (dříve lumenn.blog.cz) před čtyřmi lety. V nynější době, kdy kvůli koronavirovým opatřením stoupá počet případů domácího násilí u nás i ve světě, rozhodla jsem se ji aktualizovat, doplnit a znovu zveřejnit.

Doufám, že má osobní zkušenost pomůže přiblížit problematiku domácího násilí od první chvíle a ukázat dynamiku vztahu s násilníkem. A nejde jen o suchopárné statistiky, ty vlastně v článku nenajdete vůbec – je to osobní vyprávění ženy, vyprávění mě samotné, která jsem si s násilníkem prožila své. Věřím, že otevřená zpověď a intimní nahlédnutí do psychiky oběti psychického a fyzického týrání může pomoci dalším ženám, aby do podobného vztahu nespadly a když už spadnou, aby se dokázaly dostat ven, jako jsem to nakonec dokázala já. A rozhodně ne nezraněná, ne nepolámaná. Toto je teřtí část, před čtením, si, prosím, přečtěte část první Jak to začíná a část druhou Jak se to zvrtne a třetí V bludném kruhu.  Tato na ně přímo navazuje.

Článek pojednává pouze o domácím násilí páchaném muži na ženách v partnerském vztahu. Ostatní druhy domácího násilí (ženami na mužích, potomky na rodičích-seniorech atd.) jsem nezažila a věnují se jim jiní. Článek taktéž vychází z mé osobní zkušenosti a nemá za cíl být jedinou absolutní pravdou – je možné, že to některé ženy mají/měly jinak.

Fáze IX. – probuzení šokem, „tohle už je moc“

Každý člověk má jinou míru toho, jak dlouho dokáže být obětí – záleží na mnoha okolnostech, na vaší povaze, na šikovnosti manipulace, jíž jste vystavena, na míře zastrašování, míře závislosti na násilnickém partnerovi (hlavně kvůli penězům, bydlení a dětem), na odezvě okolí.

Jsou ženy, které zůstanou obětí celé desítky let a jiné, které to nevydrží déle, než pár měsíců. Rozhodně se nedá říci, že by ty ženy, které setrvávají ve vztahu s násilníkem dlouhou dobu, byly nějak špatné. Opustit takový vztah rozhodně není snadné – ať už v tom hraje roli obava o děti, finanční závislost na násilníkovi nebo strach oběti říct si o pomoc. Rozhodně žádnou oběť domácího násilí nesuďme – nikdo skutečně nevíme, čím přesně si prochází a jak hluboko sahá manipulace, které je vystavena.

Obvykle je ale třeba pověstná poslední kapka, která míru poháru trpělivosti naplní po okraj a on přeteče.

U někoho se stejně závažné činy mohou vršit na sebe, až přijde jeden, který si nijak nevymyká, ale oběť najednou konečně definitivně zahájí protiútok nebo alespoň útěk. Jindy se ale může stát věc, která je výjimečně hrozná – bohužel to nezřídka bývá vyhrožování smrtí nebo vážné zranění. Ruku v ruce s tímto probuzením ale často přichází fáze následující, alespoň u mě tomu tak bylo a proto svůj příběh povyprávím v ní.

Fáze X. – pomocná ruka, „pojď, pomůžeme ti na svobodu“

Když týrání trvá nějakou dobu, okolí oběti si jej nakonec všimne – bohužel ne vždycky a ne včas, ale podivné zdrženlivé chování, strach v očích nebo opakující se zranění, to jsou indikátory, že něco není v pořádku. Někdy stačí, že se oběť ocitne v bezpečném prostředí, kde dokáže svůj strach z násilníka potlačit a se vším se svěřit.

I u mě to tak bylo – šly jsme s kamarádkou na koncert a pak jsme dlouho seděly venku v parku, popíjely a povídaly si. Mobil mi mezitím neustále vyzváněl, pochopitelně mě uháněl nevrlý násilnický partner, kde jako jsem a kdy koukám přijít domů. Prosby se střídaly s výhrůžkami, že si něco udělá, pak přišly nadávky, vydírání a zase vemlouvavé prosby plné slibů a lákání na sex a dobré jídlo.

Došlo mi, že už tohle zažívat nechci – nechci být po dvou hodinách, co trávím čas s kamarádkou, kterou jsem dlouho zanedbávala, bombardována výčitkami a nazývána těmi nejhoršími slovy, jaká si vůbec umíte představit.

A tak jsem ho nejen úplně ignorovala, ale nakonec jsem se posílená vínem svěřila i kamarádce. Přijel ještě kamarád a já jim v slzách vypověděla všechno. Prosila jsem je, ať mi pomůžou, ať mě ho konečně zbaví, že já na to nemám sílu. Kamarád nás naložil do auta a odvezl k mému bytu. Brečela jsem a nechtěla se s násilníkem konfrontovat, takže kamarád s kamarádkou to šli vyřídit za mě. Čekala jsem, že po pár minutách uvidím z auta, jak se ven potácí násilník s ranečkem věcí, ale místo toho jsem viděla své přátele, jak nesou přepravku s mojí kočkou. Nechápala jsem to.

A pak mi to povyprávěli – ten zmetek zvládnul zmanipulovat dva lidi, které v podstatě neznal, aby ho nechali v mém bytě, na nějž nemá žádný nárok, protože prý nemá kde spát. A jediné, co kamarádi udělali, bylo, že vzali pryč mého kocourka, aby nepřišel k úhoně. Naštvala jsem se, vyběhla schody do bytu a během velmi rychlé výměny názorů jsem vyhodila násilníka z bytu i s pár jeho věcmi, za mnou mí kamarádi jako bodyguardi. Ještě tu noc mi došla smska plná sprostých slov a zraňujících řečí. Měla jsem pocit, že už je to za mnou, že jsem volná. Ale to byl teprve začátek dlouhého osvobozovacího procesu…

Fáze XI. – připoutaná, „ale my se přece nemůžeme rozejít“

Pokud se dostanete do vztahu s násilníkem, mohu ze srdce doporučit, jakmile se jednou dostanete pryč, abyste se už nikdy nevracela zpátky. Jenom si tím prodloužíte agónii, jenom si víc rozdrásáte psychiku. Ale skončí to nakonec stejně – útěkem. V tom lepším případě.

Každý násilník, každý manipulátor, má svoje recepty na to, jak se své oběti držet jako klíště a nepustit ji ze svých osidel. Některý zvolí kajícníka – nosí květiny, hraje zkroušeného a zamilovaného, slíbí hory doly, jen abyste mu odpustila. Jiný se zaměří na pocit viny, tvrdí vám, že bez vás nemůže žít, vyhrožuje sebevraždou, tvrdí na každém kroku, jak jste mu ublížila a poštvává proti vám známé, hraje si na oběť rozchodu. Jsou i tací, co na to jdou přes výhrůžky a do jejich náruče vás zpátky nažene strach, jsou schopní čekat v temné uličce nebo se vám vloupávat do bytu, zahrnou vás nevyžádanými telefonáty a zprávami.

Já zažila kombinaci kajícníka a zahrnutí pocity viny. Trvalo to asi měsíc – nabídky k sexu, který byl koneckonců jedna z mála věcí, která na tom „vztahu“ stála za to, připomínání zřídkavých chvil porozumění přes smsky, ale taky rozšiřování pomluv o tom, jaká jsem mrcha, jak jsem mu hrozně ublížila a tytéž výčitky i v mém mobilu. A taky mi dlužil nějaké peníze – dost peněz. Jestli je prý chci zpátky, musím s ním jít na pivo.

A tak jsem neodolala a na pivo jsme šli. Peníze jsem nedostala, i pivo jsem musela zaplatit, ale vyslechla jsem si několikahodinový monolog o tom, jak mu chybím a jak bude vše jiné. A spokla jsem to i s navijákem. Další tři měsíce byly ještě horší peklo, než ty předtím. Byla jsem sice silnější a už jsem ho neměla nastěhovaného v bytě, ale bylo to jako na houpačce – pohoda, hádka, rozchod, doprošování, pohoda, hádka atd. Pro polici jsem si tehdy archivovala kompletní komunikaci na facebooku a tady přináším malou ukázku.

Ukázka konverzace s násilníkem

(Opraveny byly jen nejhrubší překlepy, jinak je konverzace nechaná tak, jak byla. Lúmenn jsem pochopitelně já, M. je násilnický partner. Toho času bylo po fázi rozchod a nastala fáze doprošování, celé odpoledne mi chodily zprávy, ať dojedu, tato byla asi osmá)

18:30
M.: tak za mnou dojed :o*
18:31
Lúmenn: já se mám jen příliš ráda na to, abych si nechala ubližovat a ztrácela čas s někým, s kým to nemá smysl
18:31
M.: to jsou strasny kecy
18:31
Lúmenn: strašná pravda
18:32
M.: nn, blbost
18:33
Lúmenn: jj blbost, máš pravdu, ty jsi ten nejlepší partner, jakého bych si mohla představit…to, že jsi žárlivý psychopat, vyžadující moji maximální péči a pozornost, neschopen se uživit a zadlužený kam se podíváš, agresivní, násilnický a sobecký, to je všechno v pohodě ve světle toho, že se máme rádi
18:35
M.: tak si polib prdel
ty jsi totiž bez chyby a máš právo mi cokoliv vyčítat
18:35
Lúmenn: nejsem bez chyby, v žádném případě, nikdy jsem to ani netvrdila
18:36
M.: strč si ty kecy někam, nebudu o sobě číst takový sračky
18:36
Lúmenn: myslíš nebudu o sobě číst pravdu?
proto nemá cenu, abych za tebou jezdila a znovu se snažila s tebou být
18:36
M.: TY ZKURVENA PICO, TO CO TY NAZIVAS PRAVDOU JSOU KECY JAK PRASE
18:36
Lúmenn: která ta část je kec prosím? konkétně?
18:37
M.: VŠECKY KTERÝ JSI NAPSALA
18:37
Lúmenn: takže nemáš dluhy?
18:37
M.: to že dlužím x tisíc asi 3 lidem neznamená, že jsem zadluženej všude kam bleble
a hlavně ty krávo pitomá i kdybych měl, tak mi nemáš právo tyhle sračky psát tímhle zpusobem
18:37
Lúmenn: nejsi agresivní? (to popírá samotná tato debata)?
18:37
M.: tahni dopice
18:38
Lúmenn: a ty máš dozajista právo mi psát, že jsem pitomá kráva, že?:)
18:38
M.: a chapu, ze si te musim dat do ignore aby jsi to pochopila
jasný, kdyby jsi nebyla taková piča a napsala mi to v podepsaným dopise, tak tě i dám k soudu , kundo
sbohem pičo zkurvená
18:38
Lúmenn: co?:D k soudu jako za co? Za to, že ti řeknu jakej mám na tebe názor? co je to za trestnej čin prosím tě?
18:39
M.: protože kvuli tve naproste debilite si ted nekolik lidi mysli (je presvedceno) ze lamu kockam nohy
za pomluvu, kundo
18:39
Lúmenn: pomluva je, že tobě napíšu dopis, kde píšu, co si o tobě myslím?
18:39
M.: uz toho mam dost, tvoje zkurveny hovna
lituju toho, ze sem te kdy potkal

Jak jde vidět, trvalo 9 minut, než se všechno úplně postavilo na hlavu – pouhých 9 minut od „dojeď za mnou“ po „lituju, že jsem tě potkal“. A takhle to bylo pořád.

Myslela jsem si, že ho dokážu změnit, vyléčit, opravit, že ho dokážu mít ráda i přes to, jaký je hajzl. Že budu fakt hustá, když budu někoho takového milovat a pomůžu mu se stát zase normálním člověkem. Byly to hovadiny. Takového člověka může změnit možná psychoterapeut, možná dobrý a trpělivý kamarád a i to jen v případě, že bude chtít na sobě pracovat. Určitě ho ale nemůže změnit partnerka proti jeho vůli – a trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila.

Tenhle vztah–nevztah se táhl jak sopel dlouhé měsíce, odloučení byla stále delší a návraty stále kratší, ale i tak na mě pořád měl páku v podobě peněz, pořád mě dokázal manipulovat pocity viny. Chtěl mě využívat aspoň jako vrbu, spřízněnou duši, hodnou holku, která mu udělá rameno k vyplakání, když se cítí na celém světě sám. On byl troska a já pitomý samaritán, který pořád dokolečka padal do stejné pasti.

Poslední scéna byla, kdy jsem mu řekla, že ho nemiluju a nikdy nebudu a ať mi dá konečně pokoj a on demonstrativně otevřel okno a lezl na parapet, jako že skočí ze sedmého patra. Když ani to nestačilo, držel mě násilím u zdi, nechtěl mě nechat odejít, prý aspoň ještě jednu noc, až se mi nakonec podařilo se vysmeknout a utéct pryč, s botama pod paží. Pak už jsem ho viděla jen jednou ve společnosti brášky, když jsme se z něj snažili dostat dlužní úpis na peníze, které mi dlužil a o které jsem nenávratně přišla.

Jenomže ani tohle nebyl konec příběhu…

Fáze XII. – hojení ran, „není to tvoje vina“

Tohle je ze všeho nejtěžší část. Modřiny se zahojí, šrámy na těle zmizí – ale ty na duši se budou hojit dlouho, i celé roky.

Ze začátku mi hodně pomohlo upnout se na spravedlnost, možná v tom trochu byla i touha po jistém zadostiučinění, aby byl nějak potrestán za to, co mi udělal – o tomhle hodně podrobně píšu v článcích na svém osobním blogu z té doby Jak na mě (skoro) bylo podáno trestní oznámení a Kterak se Lúmennka soudila.

K tomu druhému bych ráda dodala, že jsem se časem dozvěděla, že potrestán nakonec byl – a to pokutou ve výši 1000 Kč za porušení občanského soužití. Jenže zatímco u soudu se poškozený rozsudek dozví, u přestupkové komise nemá žádný právní nárok zjistit, zda bylo spravedlnosti učiněno za dost a tak to vím jen proto, že mi to on sám vyklopil v jedné z pozdějších zpráv, které mi napsal.

Každopádně ale prostá výpověď před nedůvěřivým policajtem, který podobný příběh slyšel tisíckrát, ani úřední projednání u přestupkové komise, nebylo nic, co by mi pomohlo vyrovnat se s bolestí a tíhou, kterou jsem stále měla v sobě.

Nejhorší totiž nebylo odpustit jemu, vůbec nejhorší bylo odpustit sobě. Že jsem to vůbec dopustila, že jsem se nechala, že jsem to neukončila mnohem dřív. A na tomto odpouštění jsem pracovala mnoho let.

Ještě více se to ale promítalo v partnerském životě. Skoro dva roky po ukončení téhle hrůzy jsem byla sama, ale když jsem si pak našla přítele, zjistila jsem, jak moc vlastně jsem porouchaná. Když na mě zvýšil hlas při běžné hádce, skrčila jsem se a na žaludku se mi udělal uzel. Pamatuju si, jak jsem si jednou stoupla na rýsováček, nic to nebylo, ale přítel mě mermomocí chtěl posadit a zkontrolovat, jestli se mi nic nestalo – chytil mě za ramena a silou mě usadil na postel. Myslel to dobře, ale v tu chvíli jsem ztuhla a instinktivně zvedla ruce před obličej na obranu. A pak jsem začala brečet. Strachem, bezmocí, podivným pocitem, na jehož existenci jsem zapomněla. Začala jsem chodit na terapie do sdružení Persefona, zabývajícím se pomocí obětem domácího násilí, ale po dvou sezeních se vztahy s partnerem zhoršily a přišel dost pekelný rozchod, takže jsem na nějaké léčení starých ran úplně zapomněla a vzpamatovávala se z čerstvé zrady (píšu o ní v článku na osobním blogu Každý konec je těžký).

Čtyři roky po té jsem napsala tuto sérii článků, která má pomoci ostatním a moje zraněné nitro se za laskavé péče mého nejdražšího Alwina, který se nakonec stal mým manželem, začalo pomalu zotavovat. Ještě pět šest let poté byly chvíle, kdy jsem nereagovala normálně – krčila se v očekávání rány jak týraný pes, někdy jsem úplně vypla, obejala se pažemi a koukala do prázdna, zatímco mi v břiše poletovalo hejno kolibříků.

Ale strach se pomalu rozpustil láskou a uvnitř sebe jsem se pomalu vyrovnala s tím, že jsem udělala chybu.

Chybu, že jsem věřila, že jsem milovala a že jsem odpouštěla. Jenže to nejsou věci, za něž by se člověk měl stydět, naopak! Věřit, milovat a odpouštět je dobré, cílit to na špatného člověka je omyl. A mýlit se je lidské. Nemá cenu se vinit, pokud jste někdy udělali stejnou chybu – to se stává. Mýlit se je v pořádku. Protože chybami se lze mnoho naučit. A tak i když rány na duši pořád ještě občas trochu krvácí, dokázala jsem najít cestu k odpuštění a k přijetí všeho zlého, co se tehdy stalo.

Protože nakonec díky tomu, co tahle hrůza odstartovala, dnes usínám v náruči úžasného chlapa, který je mi velkou oporou a kterého moc miluji. Vše zlé může být k něčemu dobré.

Jste vy nebo vaši blízcí obětmi domácího násilí? Potřebujete akutně pomoc?

Zavolejte na bezplatnou non stop linku 116 006.

Další kontakty, kam se obrátit najdete

• na webu domacinasili.cz
• nebo na webu 116006.cz

Potřebujete se vyrovnat s následky domácího násilí?

Bílý kruh bezpečí

Sdružení Persefona (Brno)

Neváhejte se obrátit na odborníky i v případě, že víte nebo tušíte o domácím násilí ve svém okolí.

Nebojte se mluvit, nebojte se svěřit. Přátelům, rodině, kolegům v práci. Klidně napište mě. Ale hlavně nemlčte a řešte to. Díky, že jste dočetli až sem a hodně štěstí všem, kteří teprve svou cestu na svobodu hledají.